úterý 3. července 2018

„Death in the ice“ – franklinovská výstava v Greenwichi

Plakát k výstavě
Bezesporu nejzávažnější a nejatraktivnější událostí loňského roku pro (přinejmenším evropské) „franklinisty“, byla obsáhlá a dozajista ultimativní výstava, kterou pod sugestivním názvem „Death in the Ice“ uspořádalo National Maritime Museum v londýnské Greenwichi z vlastních obsáhlých sbírek, doplněných aktuálními exponáty z kanadských nálezů. Někteří z nás měli naštěstí možnost výstavu (ukončenou začátkem tohoto roku) navštívit, takže bychom se rádi pokusili ne-li přímo o její recenzi, tedy alespoň o shrnutí dojmů. Bohužel pro zaneprázdněnost již neaktuálně, přesto však popis expozice (nyní se nacházející v Kanadě) snad může být ještě zajímavý, i když je již přebit čerstvými dojmy z kontroverzního televizního seriálu, i důvěrou v nové kanadské nálezy v další sezóně…

Známé National Maritime Museum v Greenwichi je zajisté úctyhodnou tradiční institucí, nacházející se v historickém areálu - v části pompézního architektonického komplexu budov pro původně námořní účely, reprezentujících v dílech slavných architektů Inigo Jonese a Christophera Wrena klasickou britskou barokní architekturu. Samotné muzeum se honosí nepřebernými sbírkami exponátů, škoda však, že současné expozice jsou snad až příliš poplatné soudobému trendu „interaktivnosti“ za každou cenu - ač tomu donedávna ještě takto nebývalo. Což lze z hlediska atraktivnosti pro jakoukoliv věkovou skupinu návštěvníků bezpochyby považovat za opodstatněné, přesto však při shlédnutí stálých expozic lze nostalgicky želet dřívějšího tradičního muzeálního stylu, nepřeberného množství exponátů v nekonečných klasických vitrínách – tím spíše, pokud je dobře známo že se přitom v depozitech instituce „mračna“ exponátů stále nacházejí…  A pokud současná podoba stálých expozic působí bohužel poněkud chaotickým dojmem s důrazem na snad až příliš velkou didaktičnost, ústřední dvorana s nejatraktivnějšími  exponáty je pak až zcela nesystematickou prezentací ve stylu „každý pes jiná ves“, evidentně podřízenou jen snaze o co největší zmíněnou diváckou přitažlivost pro mládež a pod.
   
Vlajky před vchodem do muzea
Nicméně už k výstavě samotné! Byla provázena celkem masivní mediální kampaní, vč. charakteristického plakátového motivu (s nešťastným vousatým trosečníkem v kapuci a s  počítačově vytvořenou lodí - dosti amatérsky, zamrzlou v ledovém poli v pozadí) – zásadním „poutačem“ u hlavního vchodu do muzea pak byl přesný počet (129) asi metrových modrých vlaječek na trávníku, reprezentujících všechny smutně zmizelé účastníky výpravy, s jejich jednotlivými jmény a hodnostmi či funkcemi na cedulkách, a motivem kotvy (jakožto křesťanského symbolu naděje) a heslem „Hope on – Hope ever“ - tento motiv pochází z praporu vyšitého samotnou lady Franklinovou pro jednu z hledačských expedic. I tato historická vlajka byl rovněž vystavena, stejně tak byl tento hlavní grafický motiv uplatněn na masivním počtu tématických suvenýrů v muzejním „shopu“.
Přes nespornou sugestivitu a pocit zmaru nad počtem nešťastných obětí symbolizovaných řadami vlaječek, nelze se nezmínit o jedné perličce:
Už na prvních  fotografiích z čerstvě otevřené výstavy, byla zrovna v popředí vlaječka se známým jménem: pravděpodobného autora záhadných zápisků z Franklinovy výpravy, poddůstojníka Harryho Peglara. BOHUŽEL, bezpochyby chybou grafického studia realizujícího zakázku (kterážto pracovníkům muzea evidentně unikla), v arci nemožné podobě „Peglac“ (s c na konci)!
Na chybičku jsme briskně upozornili, a můžeme si klásti za čest, že byla promptně opravena, což máme při vlastní návštěvě fotograficky zdokumentováno!
Po skončení výstavy učinilo Námořní muzeum šlechetnou nabídku, když slíbilo tyto vlajky, které kanadské verze výstavy nevyužije, zdarma zaslat franklinovským zájemcům. Pochopitelně jsme projevili zájem právě o o prožluklou peglarovskou, nicméně se zdá, že celá akce se zadrhla na problémech při demontáži. Zřejmě stále hledají v muzeu šroubovák, nebo na mapě adresu ve střední Evropě…

Přes vlaječkovou upoutávku u hlavního vchodu (a následný průchod hlavní dvoranu se zmíněnou skrumáží – ač zajímavých – exponátů), příhodnější by býval byl příchod „vrchem“ přímo k pokladnám, vedle přilehlého shopu s mnoha (i víceméně tématickými) suvenýry.  Cesta by takto byla vedla například kolem obrovského modelu Nelsonovy vlajkové řadové lodi HMS „Victory“ v gigantické lahvi (!), původně uměleckého artefaktu z Trafalgar Square k výročí bitvy, umístěného venku před horním vchodem. Stejně tak ale i kolem zajímavých soch, z nichž upoutává především plastika „námořnického krále“ Viléma IV. (1765 – 1837), podle kterého je vlastně pojmenován „hrob“ Franklinovy expedice, onen nešťastný arktický ostrov!
Samotná výstava se pak nacházela v suterénních prostorách budovy; přístupovému schodišti dolů pak vévodil opět onen zásadní všudypřítomný grafický motiv – vousatá postava s lodí v pozadí, samozřejmě s titulem výstavy: „Death in the Ice“, v provedení skutečně OBŘÍHO textilního billboardu, visícího mezi schody.
Koncepce výstavy byla tvůrci pojednána formou (menších či větších) průchozích „kabinetů“. Hned po vstupu - koridoru se základními daty formou nápisu na stěně, který zdůrazňoval fenomén „The Franklin Mystery“, upoutal důraz na „multimediálnost“ expozice. Což tentokrát ale zapůsobilo jednoznačně sympatickým a lákavým dojmem! Takže hned při vchodu do úvodních prostor nás vítala trvalá zvuková nahrávka, s křikem racků, zvukem moře a především svištěním arktického větru, což jistě bylo přínosem k sugestivnosti expozice. Onen zmíněný současný symptomatický trend „interaktivnosti“ byl dobře patrný i nadále, ale v tomto případě působil dosti pozitivně, přestože bohužel některé počítačové prezentace už zřejmě momentálně nefungovaly…

Úvodní část výstavy

První místnost byla především věnována životu Inuitů – Eskymáků, s důrazem na jejich důmyslné přizpůsobení („Inuit Witnesses“), drsným podmínkám Severu, bez kterého by zajisté sotva obstáli. Dokumentováno především trojrozměrnými exponáty - například eskymácký kajak, jejich oděvy – anoraky, panenky, dokumentace kontaktů Evropanů s Inuity (od Frobishera po Halla) a podobně… Už i v této úvodní místnosti bylo (kromě zmíněné zvukové stopy) hezkým multimediálním motivem promítání filmové smyčky s motivem arktické scenérie na stěnu – tu a tam i prošel lední medvěd! Pravdou je, že některé zajímavé artefakty se mezi ostatními mírně ztrácely, kupříkladu eskymácký nůž, zhotovený prokazatelně ze železa pocházejícího z Franklinových lodí, u jiných lze poněkud diskutovat o jejich vztahu k tématu – to se týká slavných eskymáckých trojrozměrných map pobřeží, vyřezaných z naplaveného dřeva , které však pocházejí z východního pobřeží Grónska a nelze se ubránit podezření na jejich možnou inspiraci evropskými mapami v těchto poměrně „civilizovaných“ končinách. Přes určitý pocit až přílišného důrazu na současný trend „pozitivní diskriminace“ ve smyslu vyzdvihování přínosu neevropských národů, nebylo ale možno exponátům upřít nepochybně značnou zajímavost.
 
Další prostora byla spíše jen koridorem vedoucím dále – zde pak jednoznačně upoutala další velkoplošná projekce, uvozující atmosféru „An Arctic Obssesion“ – explorátorského (především britského) dobového úsilí, kterému pak byl věnován i další, spíše malý kabinet. Projekce ze smyčky v příhodně kruhovém formátu pak představovala tehdejší kolorovaná vyobrazení polárních expedic – s dobovou romantikou i naivitou, tu a tam roztomile doplněná animací – takže např. muži vlekli sáně (na dobovém vyobrazení poněkud nelogicky na pozadí plovoucích lodí), lední medvěd tu a tam skočil šipkou ze kry do moře, a podobně…
Oné atmosféře pak odpovídal i následující nevelký zmíněný kabinet, kde jsme se setkali s dobovými portréty (např. sira Johna Barrowa), artefakty z předešlých expedic, i jinými dobovými rytinami, dokumenty a podobně. Zde pak jednoznačně největší atrakcí byly na jedné straně dobové porcelánové figurky sira Johna Franklina a lady Franklinové, na druhé pak především ORIGINÁLNÍ zachovaný tzv. admiralitní model trupu HMS „Erebus“, který sloužil jako „3D“ demonstrátor pro loděnici, pro provedení stavebních úprav na poslední expedici - v souvislosti se zabudováním lodního šroubu a šachty do které byl zatahován před ledem, a podobně… Tento pak byl příhodně doplněn (ve stejném velkém měřítku, dotaženým v rozestavěném stádiu narychlo do srovnatelné podoby trupu) současným modelem HMS „Terror“ vytvářeným Matthewem Bettsem. Rozpracovaný model je dobře znám z blogu tohoto dnes nesporně největšího odborníka na podobu Franklinových lodí. Trochu zamrzelo, že Bettsův model byl označen pouze „ze soukromé sbírky“, bez uvedení autora – který si to ale nepochybně vynahradil současným zviditelněním jakožto „historický poradce“ televizního seriálu – přes pochyby o umělecké i faktografické hodnotě seriálu, lze jeho přínos ke ztvárnění lodí v něm považovat za excelentní!
   
Přes tématicky odpovídající nákresy na stěnách (např. autentické plány lodí pro zástavbu parního stroje a šroubu, z majetku muzea) jsme se příhodně dostali do další, o to větší výstavní prostory. Tato, největší ze všech, byla uvedena mottem „Trapped by Ice“, stejně tak měla ale dokumentovat (podle výstavního „katalogu“, který je však spíše popularizující brožurkou, nedržící se důsledně koncepce výstavy) i „Life  on Board“… Upoutal kupříkladu rozměrný olej na stěně (i dále byla pak expozice doplněna dobovými, často dosti slavnými obrazy) z  majetku muzea, zobrazující HMS „Erebus“ v romantizujícím pojetí francouzského malíře ze 40. let 19. století, který zřejmě v životě neviděl ledovou kru, zrovna tak jsme ale (včetně dobových daguerrotypií) nacházeli autentické pozůstatky po Franklinovi, Fitzjamesovi a Crozierovi (medaile,  hodinky, atd.) – na protilehlé straně pak vévodil vitríně originální jídelní servis z důstojnické jídelny Erebu (onen dobře známý „čínský“ porcelán, replikami ztvárněný v televizním seriálu), vyzdvižený při soudobém nálezu Erebu. Mezitím v jedné ze stolních vitrín, dokumentujících „život na lodích“ (stejně jako třeba na zdech originální nákresy důstojnických kajut, či plánů uložení mužstva), zaujalo mezi dobovými (byť třeba přímo z expedice nepocházejícími) navigačními přístroji (jako třeba sextant či patentní log – rychloměr) jen tak nenápadně umístěné COSI, považované nejprve za snad teploměr… Ale EJHLE, ono je to AUTENTICKÉ pouzdro na zprávy systemizované Admiralitou – PRÁVĚ to, které chránilo zprávu z Victory Pointu! I když za rohem jsme našli ještě další větší (předobraz futrálu z TV seriálu), taková však byla používána až hledačskou expedicí Mc Clintockovou… Přičemž samotný originál slavné zprávy byl ještě navíc umístěn jinde – to vedlo k některým zmatkům a polemikám,  které jsme si jakožto návštěvníci upřesňovali ještě dodatečně…
Stejně tak se i dále ve stolních vitrínách nacházely předměty se vztahem k životu na lodích, i k expedici samotné. Od dobových ze sbírek muzea, avšak nikoliv z expedice (včetně některých replik, např. „devítiocasé kočky“), až po AUTENTICKÉ (přezky, knoflíky, střelivo apod., ale i přenosná kamna!), ať už z nálezů hledačských expedic, nebo soudobě vyzdvižených. Zde však asi narážíme na mírně rozpačitý pocit z koncepce expozice. Dalo by se možná očekávat, že AUTENTICKÉ nálezy z lodí a expedice budou třeba prezentovány zvlášť, s přihlédnutím k tomu zda pocházejí z dobových nálezů hledačských výprav, nebo ze současných objevů… Nicméně tomu takto nebylo, koncepce autorů výstavy se ubírala jiným směrem..

Za rohem jsme pak opět dočkali poněkud systematičtějšího řazení exponátů. Další spojovací koridor byl věnován pátračské  iniciativě lady Franklinové (kde vitríně dominovala ona originální vyšitá vlajka s motivem kotvy a hesla, využitá tvůrci výstavy jakožto její grafický motiv), a dostali jsme se k části, věnované expedici McClintockově… Přesto byly artefakty z ní (např. McClintockovy saně a ono pouzdro na zprávy) opět smíšeny s jejich franklinovskými nálezy, kupříkladu s onou poněkud záhadnou cedulí - „ručičkou“ z Beecheyho ostrova, která měla zřejmě ukazovat k zakotveným lodím.
I nadále jsme se k autentickým nálezům dostávali mezi pozůstatky z dalších pátracích  expedic – třeba Dr. Raeho nebo (v doprovodných textech na panelech zmíněné jen dosti fragmentárně) poručíka Schwatky. Kromě třeba autentických plechovek od Goldnerových konzerv překvapila například velmi zachovalá brokovnice (nalezená McClintockovou výpravou ve franklinovském lodním člunu), čísi zednářská pečeť, nebo třeba OSOBNÍ Franklinův královský „Welfský“ (Guelphic) domácí řád (Welfové byli hannoverským panovnickým rodem, tudíž tehdy vč. osoby královny Viktorie i britským) – se kterým si hrály eskymácké děti! Což ostatně i o osudu samotného Johna Franklina leccos podivného naznačuje…
 Až zde se pak teprve nacházel i ORIGINÁL zprávy z Victory Pointu – pod sklem ve skřínce osvětlitelné stisknutím koflíku, aby příliš netrpěla světlem. U ní především překvapila „flekatost“ a nečitelnost originálu, evidentně v knižních reprodukcích (ať už dříve fotograficky, nebo dnes počítačově) silně retušovaného…

Dostali jsme se dále k poněkud svérázné sekci „What Killed the Crews?“, pojednané opět ve snaze o nemalou „interaktivitu“. V separátním malém kabinetu (s varováním, že není vhodné pro mládež!) jsme našli nějaké originální artefakty (např. košile) jednotlivých tří pohřbů na Beecheyho ostrově, vedle nich vždycky (po odkrytí víka zakrývajícího foto, zřejmě aby bylo naznačeno že shlédnutí je pouze na vlastní riziko) velkoformátová fotografie  „pohřbu“ – v archeologickém smyslu, tedy foto autentických těl Torringtona, Hartnella a Braina v nálezovém stavu. Větší část této výstavní prostory pak předestírala jednotlivé hypotetické možnosti zkázy expedice – tj. např. kurděje, otrava olovem, tuberkulóza – formou vitrín s relevantními exponáty (včetně třeba lékařského preparátu tuberkulózních plic či uchovaného vzorku masa z Goldnerových konzerv a podobně, zaujala rovněž dobová lékárnička z výbavy některého z lodních chirurgů), pod každou z vitrín věnovaných jedné z možností, pak bylo lze odkrýt panely s argumentací „pro“ a „proti“.

V tomto případě se však bylo nutno pozastavit nad poněkud příliš přímočaře předloženou „jednoznačnou“ variantou – všichni se zkrátka „zbláznili“ a táhli saně z Victory Pointu dokud nepopadali… Ve světle současných alternativních hypotéz, daných např. lokací nálezů vraků i reinterpretací dobových eskymáckých svědectví, snad bylo možno i jiné hypotetické scénáře (např. stacionární tábor a vysílané lovecké výpravy na jih, znovuobsazení lodí apod.) poněkud zohlednit.
Lodní zvon z Erebu

Předposlední místnost pak reflektovala již „žhavou současnost“ – nález „Erebu“ v r. 2014! Nechybělo slavné železné kování z lodního jeřábu („davitu“) objevené na ostrově těsně před nálezem lodi a dávající tehdy naději… Samozřejmě (spolu s poměrně krátkou filmovou smyčkou dokumentující objev lodi a ponory k ní) nescházely ani další artefakty vyzdvižené přímo z vraku, zaujaly např. utahovací lanové kolíky, originální okýnko z paluby („Prestonův patentní iluminátor“) a jiné.  Největší atrakcí zde pak byl nepochybně vytažený a zrestaurovaný lodní zvon – slavný artefakt vyzdvižený z Erebu jako první a definitivně potvrzující identitu lodi. Hezkým exponátem byl rovněž veliký model, představující na základě nálezu a počítačové rekonstrukce vrak Erebu v současném nálezovém stavu, nechyběla u něj ani figurka zkoumajícího potápěče!
Naopak, v poslední (v podstatě) prostoře věnované nálezu „Terroru“ v r. 2016 se už prakticky žádné hmotné artefakty nenacházely, tato už pak přecházela ve výstupní koridor, doplněný ještě vitrínami s tématikou památek po některých členech expedice, k vidění byl např. příbor poručíka Fairholmea, knížka žalmů poručíka Gorea, či torzo hodinek „ledmistra“ pana Reida. Nejdojemněji zajisté působila korálková taštička, nepochybně dárek od milé na památku některému z nešťastných účastníků expedice.

Současně tyto drobné památky potvrdily, že tajemství či kuriozity obestírají nejen Franklinovu expedici jako celek, ale i řadu na první pohled zanedbatelných detailů. Hledačské expedici objevily v roce 1850 na Beecheyho ostrově mj. pár rukavic, zjevně zapomenutých na kameni, kde se sušily. Zde jsme mohli na vlastní oči vidět jak to, že rukavice mají na dlani vyšité drobné srdíčko (zjevně nešlo o standardní výbavu mužů Royal Navy), ale i to, že obě rukavice jsou levé…

Co na závěr? Přes drobnější výhrady (a snad i mírně nadsazené očekávání - např. vyzdvižené torzo kormidelního kola z Erebu, ač v „katalogu“ vyobrazené, na výstavě NEBYLO!) lze celkový pocit vyjádřit hezkými vyřčenými slovy: „KDY člověk něco takového uvidí?“ – a to je asi dostatečným závěrečným shrnutím…

Gustav Vávra

2 komentáře:

  1. Děkuji za výborný a hezky detailní popis dojmů z výstavy.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A já děkuji za pochvalu, odezva velmi potěšila! :-)
      Gustav

      Smazat